Po stopách totality

Svatá hora

Svatá hora

V minulém týdnu se 39 studentů a studentek Bigy zúčastnilo vzdělávací exkurze s podporou nadace Renovabis nazvané Po stopách totality. Ve čtvrtek 10. 5. 2018 jsme vyrazili po čtvrté hodině ranní pronajatým autobusem na první ze tří míst, která jsou svědky smutné historie a zároveň památníky obětem dvou ideologií – nacismu a komunismu. Víme, že nejedeme na veselá místa, a proto začínáme naši pouť na Svaté hoře u Příbrami. Procházka poutním místem, společná modlitba a fotografie a vyrážíme do tábora nucených prací Vojna. Ostnaté dráty, kotce pro hlídací psy, dřevěné baráky. Pobyt v betonové  samotce bez oken nám stačil na pár minut. Vězni v ní trávili i několik týdnů. Po těžké a nebezpečné práci v uranových dolech kousek  chleba a povinné vzdělávání v marxismu- leninismu. Heslo „Prací ke svobodě“ na bráně do lágru  studentům, kteří byli na exkurzi v Osvětimi, ne náhodou připomíná to osvětimské. Proč?

Večer se ubytováváme v hostelu sv. Štěpána v Litoměřicích a po dobré večeři spěcháme na prohlídku litoměřické katedrály se zachovanými barokními oltáři ze17. století. Večerní procházkou městem zakončujeme naše čtvrteční putování.

V pátek po snídani nasedáme do autobusu a jedeme do Terezína. Mnozí neví, co je čeká. Začínáme tím nejhorším  –  Malou pevností, vězením gestapa v době protektorátu. Průvodce velmi otevřeně vypráví o všech zrůdnostech dozorců a bolestech vězňů. V objektu nebyla voda, šířila se infekce, lidé nesnesitelně trpěli a jen pár metrů za zdmi pevnosti si gestapáci nechali postavit bazén.       Díváme se na propagandistický film o „báječném životě v terezínských lázních“, připravený pro  obelhání veřejnosti, a mnozí z nás přemýšlejí o pravdivosti dnešních médií. Klaníme se obětem na terezínském hřbitově a jdeme do Terezína, vojenské pevnosti vybudované v 18. stol. pro 6 000 vojáků. V muzeu terezínského gheta se dozvídáme, že od roku 1942 se Terezín začal plnit Židy z Čech, Polska, Maďarska i Německa, kteří zde přišli dobrovolně na základě lži o lázních. Bylo tady doslova namačkáno na 60 tisíc většinou dětí, žen, starých lidí. Hlad, infekce, nemoci, beznaděj a transporty do Osvětimi učinily z tohoto místa přestupní stanici na smrt. Ve vynikající muzejní expozici jsme se dozvěděli, že i přes tu všechnu bídu, se zde lidé snažili vzdělávat děti, psali básně, malovali, kreslili, hráli divadlo, skládali a provozovali hudbu. A pak je zplynovali v Osvětimi. Otřeseni jdeme po téměř 4 hodinách na oběd do základní školy v Terezíně. Spousta malých dětí vesele štěbetá u kolínek s gulášem … život jde dál.

Lidice

Lidice

Čeká nás poslední zastavení … Lidice. Co tam uvidíme? – ptají se studenti. Unaveni a po jídle vstupujeme do Lidického muzea … krátkým filmem jsme rychle vtaženi do života v předválečných Lidicích, vesnici s 500 obyvateli, školou, kostelem, obchodem, řeznictvím i třemi hospodami. Práce na poli, muži v kladenských hutích, těžká práce, ale spokojené rodiny. Protektorát a atentát na zastupujícího říšského protektora změnil životy lidických navždy během pár hodin. 10. června 1942 muži postříleni, ženy odvezeny do koncentračních táborů, děti zabity v Chelmnu plynem, jen pár přežilo dány na převýchovu. Domy srovnány se zemí, stromy pokáceny, hroby vyvráceny.

Procházíme ztemnělou expozicí s fotografiemi obětí, posloucháme výpovědi těch, kteří se po válce vrátili, čteme na zdech jména zabitých. Tolik zla na jednom místě. Proč? Vycházíme na slunce a procházíme místa, kde stály původní Lidice. Zbyly základy kostela, jedna hrušeň. Na kopci bronzové sousoší lidických dětí. Stojíme proti nim a ptáme se každý ve svém nitru … proč? Až na růžovém paloučku trochu vydechneme … konají se tu svatby a novomanželé zde sadí růže. Život nebyl vykořeněn.

V pět odpoledne nasedáme do autobusu, čeká nás daleká cesta domů. Pusťte nám film –   prosí studenti. Chcete Lidice? Ano! Výuka dějepisu v přímém přenosu. Dva dny nabité společně sdílenými informacemi a zážitky splnily svůj cíl. Po celou dobu exkurze se všichni k sobě chovali hezky, ohleduplně, dodržovali termíny a hlavně se stále ptali … průvodců, pedagogického doprovodu. Zajímali se, nebyli lhostejní, cítili, že tato svědectví nesmí být zapomenuta.

S poděkováním hlavnímu organizátorovi Pavlu Stuchlému, Janě Sladké a za všechny účastníky  sepsala

Miroslava Elšíková